JSifalda's tales

Lost in room

„Máš tu docela zimu“ povídá dívka s rozechvělým hlasem, sedící strmě a nehybně na židli v malé a málo prosvětlené místnosti, útulně a moderně zařízené. „Promiň, ale nečekal jsem tvoji návštěvu“ drze odsekl Tomáš prohýbající po místnosti, aby ještě narychlo uklidil všechen ten nepořádek, který si může dovolit, když je doma sám. Tomáš byl trochu jiný nejen, protože nesnášel Simpsonovi a miloval Futuramu, ale protože svůj každý krok, čin nebo rozhodnutí měl naplánované. Přesto se dokázal bavit a užívat si života.

Out love

Jako by snad ani svět nebyl, vždy je cesty zpět, jako bych snad ani nežil, když vidím tvůj žel.

Jsi jako růže, co upadl ji první jarní květ, jsi jako anděl, co vrací se zpět.

Nebe je mi nedostupné, však následovat tě chci, nechovej se tak rozpačitě, a dej mi šanci.

Stůj a čekej na mě, nebudu ti překážet, polib mě, a budu ti zatáčet.

Cesta je daleká, však času máme dost, podívej bruneta, hodím ji svoji kost.

A co bude teď? Mám strach, chci jen tvůj dotek, promění-li se v prach.

Už tam budeme? Už tak nemůžu dál, tady zastavíme, nemůžeš se mnou dál.

Sex or love

Zavři mi mé uplakané oči a nech mě konečně spát. Dostala si přec vše, co mohl jsem ti dát. Je těžké si něco přát, když sníš o tom, jak s ním v jednom kuse spát. Jeho rty se dotýkají tvých propnutých zad. Stále jen přemýšlíš, zda tvůj je to šach. Jeho ruce hledají tvé pochopení, ale ty mu nechceš svůj slib dát. Nikdy už nedostaneš, co on ti chtěl nezdvořile dát. Jeho obraz se už nenechá prosit dál a odchozí do neznáma opodál. Cože? Ty si ho milovala? Je už pozdě, odešel na věcný čas. Zbyly z něj jen oči pro pláč.

Tak zachoď předsudky a koukej žít dál…

 

Promiscuity

Desítky, stovky, tisíce tolik hvězd s ní chtěl počítat. Ale jeho skromné plány se tolik lišily od jejích prostydnutých myšlenek. Ona moc dobře věděla, co on k ní cítí, protože jako čestný a chrabrý muž ji o jeho úmyslech písemně informoval. Ale v dnešní době se to už nenosí. Zneužila jeho lásky a důvěry k ní, udělala si další čárku za dobyté a zlomené srdce a neobtěžovala se dále jeho rány jakkoliv hojit. Samozřejmě, že to nebyla její povinnost, ale od tak promiskuitní ženy, jako se ona udělala, by to po tom všem čekal.

Despair

Bylo něco málo předvečer, hrozná tma v jinak sluneční letní den.  Na obloze, v nebi, si to rozdávali bohové. Hromy, blesky dokonale prosvěcovaly i ty nejtemnější kouty na předměstí velkoměsta. Pomalu, ale jistě začínalo pršet. Z nebe padali tak obrovské kapky deště, jakoby snad nějaký obr zaléval svůj květinový záhonek bez kropítka a my lidé, byli jen nějací mravenci. Nikdo by teď nechtěl se jen podívat z okna svého zaprděného apartmánu. Přesto se ona vydalo napříč předměstí.

Se sklopenou hlavou se procházela po hlavní třídě. Na sobě měla jen tmavě hrachovou blůzu, dostatečně dlouhou na to, aby jí zakryla pohublé tělo od ramen až ke kolenům. Přes rameno jí vysela stejnobarevná, hadrová taška, připomínající kabelku pro chudé. Na krku se jí blyštěl stříbrný řetízek s decentním křížkem, měla ho po své babičce, za nic by ho nevyměnila. Na sobě měla ještě a taky poslední kus oděvu – žlutý pršiplášť, ale i kdyby ho neměla, byla by na tom úplně stejně v takovém počasí. Její obličej o ní všechno prozrazoval- promáčené vlasy, zoufalá tvář. Přesto, že jí do tváře padali desítky, ne-li stovky kapek deště, bylo poznat, že brečí. Byla na všechno sama, nevěděla, co má dělat. Děti a manžel jí zemřeli při autonehodě, když se večer vraceli ze školky. Její úspěšná kariéra pro ni už nic neznamenala. Zastavila se na místě, kde se ji její rodina zabila. Z tašky vytáhla granát. Naposledy se se nadechla a granát odjistila. Zvedla ruce a ...

"Zastřelte ji, zastřelte ji" křičeli.

  

Wooden pier

Sedí na břehu rozbouřeného moře, vítr si jí hraje s vlasy a počítá čas. Nikdo jí nerozumí – byla svá. Chtěla by jen být mrcha a namyšlená, takový lidi mají prý bezstarostný svět.

Zvedla své nahé tělo. Nikdo neví, snad jen to je dar od boha – byla krásná. Chtěla být jen hubená, že prý tací lidi mají lehčí život.

Udělala jen pár kroků. Namířila si to k dřevěnému molu, několik metrů od svých pohozených šatů. Nikdo nevěděl, kde všechno to vzala – byla majetná. Chtěla by mít jen tolik, kolik potřebuje, že prý takovým lidem nikdo nezávidí.

Postavila se na okraj mola, zavřela oči, zvedla a roztáhla ruce. „Miloval si mě, ale já ti ublížila“ rozpačitě řekla. Všichni ji chtěli, všichni chtěli být v její blízkosti, všichni ji chtěli - slyšet se smát. Ale ona chtěla jen jednoho, že prý pak bude šťastná.

Upustila kapku slzy. „Sbohem.... světe."

Path over a field

Byl krásný den. Slunce svítilo a všude byli cítit květy právě rozkvetlých bylin. Jaro bylo v plném proudu. Dětem zbývalo ještě několik málo dní a budou mít jarní prázdniny. Všichni se moc těší, protože každý má rád toto období „probouzení přírody“. Děti poletují po zahrádkách a hrají si s motýli. Jejich maminky se nepřestávají divit a jen vrtí hlavou, protože závidí dětem tu bezstarostnost a volnost, z které oni už dávno vyrostli.

Ne každý si ale uměl takhle v mládí užívat bezstarostného života. Mladá dívčina jménem Anděla byla jiná, než všechny děti. Neměla moc kamarádů, byla odkázána jen sama na sebe a na svojí rodinu. Anděla se narodila jako čtvrté dítě, svých rodičů. Měla tři starší bratry. Záviděla jim, protože i oni byli normální a dokázali si života užívat a patřičně s ním nakládat. Ať dělala Anděla cokoliv, nedokázala se zbavit svého prokletí - nedokázala se smát a bavit. Neustále se o to pokoušela, ale nešlo to. Nikdo neví, proč tato mladá dívka to nedokáže a proč se tolik liší od svých vrstevníků. Každý v tom malém městečku, Staré Sedlo, znal tuto dívčinu, každý věděl, že je jiná, každý se jí snažil nějak pomoci, ať už malým rozveselením, nebo ještě menším dárkem. Nic z toho ale nezabralo. Každý nad ní zlomil hůl.

Když Anděla dovršila svých devatenáctých narozenin - hodně se změnila. Z té malé dívčiny vyrostla velká a pohledná žena, která věděla, co od života chce. I přesto vše v nitru byla ta malá a nešťastná dívka. Snažila se s tím vyrovnat, ale nešlo to.

Však jednou si vyšla na procházku. Ačkoliv to nedělala a neměla to ve zvyku, rozhodla se to změnit. Šla daleko, šla hodně daleko. Začínala se bát, že nenajdu cestu zpět, ale pořád jí něco hnalo kupředu, jakoby věděla, že ji něco důležitého na konci cesty čeká. Věděla, že už je blízko a že má v cestě pokračovat. Nemýlila se a po malé chvilce, došla do opuštěné vesničky. Zdálo se, jakoby tam vůbec nikdo nežil, jakoby všichni už odešli. Nebylo tomu tak. Anděla spatřila překrásného, černovlasého muže. Připadala si jak v pohádce, protože vždy takového muže toužila spatřit. Urostlý muž jí zahlédl a okamžitě se vydal směrem k Anděle. Mladá žena ucítila nervozitu, nebyla si jistá, jestli se nemá začít bát, přeci jenom toho muže vůbec neznala. Muž jí srdečně přivítal. Poprvé se Anděla cítila jak v ráji. Věděla, že našla konečně místo, kde může být spokojená a žít šťastný život.

Půvabná žena strávila se svým vysněním mužem krásný a dlouhý den, byla tak unavená, že nestihla dojít ani do postele. Černovlasý muž jí vzal, uložil ke spánku a něžně ženu políbil na čelo. „Dobrou noc a krásný sny."

I don't know...

Objevila se zčistajasna. Nevěděl, co má dělat. Byl to jen výplod jeho podvědomí a fantazie, nebo skutečnost? ..Políbila ho. Mladík se zalekl – byla to skutečnost! Mladíka přepadly stovky pocitů a otázek. Bude mít však odvahu se ptát? ..Líbala krásně, ale chutnala, tak nějak divně, jako zakázané ovoce. Vždyť on přeci přítelkyni má, tak proč se s ní cítil tak dobře, tak bezstarostně, tak spokojeně? Ačkoliv si to ani neuvědomoval, dívka ho neuvěřitelně přitahovala. Měla něco, co jeho současná přítelkyně ne. Nevěděl, co to je, ale v tu chvíli, nebylo potřeba, to zjišťovat.

Mladík moc dobře věděl, co po něm dívka chce, ale nemůže, nemůže to udělat. On svou přítelkyni miluje a ona jeho taky, nechtěl riskovat svůj krásný vztah, kvůli chvilkovému úletu, kvůli chvilkové euforii. Ale nemohl si pomoct, bylo mu s ní tak krásně. Ani nechápal, proč to po něm chtěla. Má zlost na svého přítele, protože jí něco provedl, a chce si na mně vylít zlost? Nebo proč to dělá? Nebo se jí doopravdy líbím, přitahuji jí a připadám jí, jako ten pravý? Co mám dělat? ..Pomyslel si mladík.

Byli sami, u něj v bytě. Neustále ho zuřivě, a přitom tak nežne, líbala. Bránil se, ale nešlo to pořád. Byl ve stavu, ve kterém nikdy předtím s přítelkyní nebyl. Dívka mu seděla na klíně, nepřestávala ho líbat, nemohla si pomoct. Snažila se ho dostat na pohovku. On ale nechtěl, nemohl, něco své přítelkyni slíbil a hodlal to dodržet.

Amorousness ending

Kdysi dávno, mladý muž a žena se setkali, dívali se jeden druhému do očí a líbali se. Věděli, že oni jsou si souzeny a že oni budou navždy spolu. V následujících dnech, týdnech a měsících vše dopadlo, tak jak očekávali a tak jak si přáli. On byl dokonalý v jejích očích, ona byla dokonalá v jeho.

Ach, tak majestátní jistota mladé lásky. Dvě duše, které se sotva znají, vědí, že musí vše vědět a že musí žít šťastně až do smrti. Myslí si, že vše co jim jejich emociální srdce řekne, že je pravda. Nic jinému než vlastnímu srdci nevěří.

Ale víte, co se stane dál? To co vždycky, ve smyšlených pohádkách jako je tato. Z nějakého důvodu, logika zvítězí nad emocemi, jejich bublina praskne a oni se zase vrátí na zem a s pořádnými modřinami. Uvědomí si, že jejich perfektní partner není ve skutečnosti, tak dokonalý po všech stránkách, jak se jim ze začátku zdálo.

Možná se on dozví, že ona nemá ráda rockovou hudbu a pro něj je zase nesmírně důležitá. Možná si ona uvědomí, že za hranicemi jeho lůžka, pro něj neznamená nic. Naši milenci si konečně uvědomí, kým doopravdy jsou – nedokonalé lidské bytosti. To je zlom, kdy ‘zamilovanost’ končí a ‘opravdová láska’ začíná.

Buď se jejich způsob myšlení přizpůsobí realitě a oni si uvědomí, že pravá láska není tolik o dokonalosti, ale o trpělivosti a vzájemné důvěře. Nebo z toho bude jen krátkodobý románek a pohádka s falešnou iluzí o vzájemné dokonalosti.

Love in mirror

Němá klesla do spánku. Když najednou zvedne hlavu, mžourá očima, vidí ho, jak nahý stojí před zrcadlem. Tuší, že viděla, co neměla. Rychle zavře oči, potichu položí hlavu zpět na polštář a předstírá, že spí a že nic neviděla.

Slyší, jak její milovaný si obléká její župan, jak jde po špičkách do kuchyně. Slyší cvaknout vypínač od světla, topinkovač, kávovar. Slyší, jak její milovaný roztahuje závěs. Ona miluje tyhle zvuky, to je pro ni ta pravá hudba.

Stejně jako miluje hudbu, která hrála včera v noci, když si celé hodiny povídali a smáli nad lahví vína. Až nečekaně, ho políbila. On jí políbil taky. Přestože její filozofie, její krása…

Sundal jí košilku. A to, co pokračovalo, bylo nepopsatelné. Pro milence se zastavil čas. Nechtěli, aby dál běžel čas, bylo jim spolu krásně. Nahý leželi vedle sebe. Zdálo se mu, jako by jí miloval. Uvažoval, že to udělal velice rád a uvažoval, jestli i ona to cítí stejně.

Z kuchyně se ozvalo cvaknutí. On vstal, navlékl jsi boxerky a po špičkách se odebral do kuchyně přes obývací pokoj. Vidí ji, jak sedí na prahu a koupe se ve slunečním světle. Jí tousty, pije kávu a krásně se směje. Ach, jak jen má sladký a tichý smích.

Chce jí obtěžovat, chce jí říct, že má taky hlad a jestli by jí nevadilo, kdyby s ním sdílela svůj plátek toastu. Ale neudělá to, nezeptá se. Protože se zdá tak šťastná a otevřená …tak to má být. Místo toho, stojí ve dveřích a obdivuje jí z dálky. Myslí si, že ona není jeho a nikdy nebude.

Všechny jeho obavy, byly vyvráceny potom, co ona řekla: „Jsem zamilovaná“.