JSifalda's tales

Příběhy z postele




17.02.2013

My worst nightmare

Moje nejhorší noční můra: Jeden den, kdy ona bude znát tvé slabé místo. Jeden den, kdy bude sedět vedle tebe, bude se s tebou smát a bude ti rozumět. Jeden den, kdy tě učiní šťastným. Jeden den, kdy se stane tvojí přítelkyní. Jeden den, kdy ti začne mluvit do života. Jeden den, kdy úplně zapomeneš na sebe, protože budeš přemýšlet jen o ní. Ano to je den, který mě velice děsí. Protože já chci být s ní. Chci pouze ji, nikoho jiného, jen ona může být v mém životě. Proč? Protože nechci zapomenout, kdo jsem a protože život je natolik krátký, abych byl s někým jiným.


17.02.2013

Nightmare #1

Na obloze zářivě svítil úplněk zimního měsíce, v dálce byl slyšet štěkot nervózních psů a já jsem se klidně procházel po probouzející se zahrádce. Ani nevím, co jsem tam dělal, snad hledal svojí dávno ztracenou hrdost.

Jen tak jsem si seděl na staré a ošumělé lavičce, ještě po svojí babičce. Lavička byla už trochu nepohodlná, však svůj účel plnila skvěle. Navíc – nikdy by můj otec nedovolil, aby kdokoliv tuto starší lavičku vyhodil - byla to poslední památka na jeho nedávno zemřelou maminku. Byla to skvělá a dobročinná žena, nepřátele neměla, všichni jí měli rádi. Troufám si ji přirovnat k bezchybné babičce, přesně jak ji popisuje Božena Němcová ve své knize.

<

p>Naše zahrada byla velká, byla přesně taková, o které jsem vždy snil. Skrývala v sobě hodně tajemství a vždy dokázala něčím překvapit. Oblíbil jsem si tam jednu ježčí rodinku, pořád jsem je v létě sledoval a nosil jsem jim všelijaký hmyzí dobroty… Jen doufám, že se dobře zazimovali, protože letošní zima, byla neuvěřitelně dlouhá a krutá.

Procházel jsem zahradou růží. Teď ke konci zimy to tu nevypadá zrovna dvakrát nejlíp. Růže, které zde rostou, jsou už staré a potřebovali by obměnit, nikomu se do toho ale nechce. Došel jsem k rybníku, který se rozkládal na paloučku v lese. Na tomto místě jsem trávil spoustu času. Nevím proč, ale měl jsem to tu rád, ať už byla zima, nebo krásné slunečné počasí. Vždy jsem se tu skvěle odreagoval, měl jsem tu svůj klid a spoustu času si srovnat své myšlenky v hlavě. Rád sedím na obrovském kameni a smáčím si nohy v rybníku. Nikdy nezapomenu s sebou vzít něco i pro rybičky, které zde chovám. Úplně nejraději mají žížaly, ale ty jsou potřeba na zahradě.

Nějak jsem se u rybníka zapomněl. Čas se mohl pohybovat kolem jedné hodiny ráno. Nikdy nezapomenu, co se tam stalo a co jsem viděl...


17.02.2013

Nightmare #2

Jak jsem si přehrával v hlavě předešlý den, úplně jsem zapomněl na čas a okolí. Nemohl jsem si, ale nevšimnout, že všechno ztichlo. Sovy přestaly houkat, psi přestali výt. Zalekl jsem se, to se ještě nikdy nestalo. To ticho bylo hrozně deprimující, asi jsem se začal bát. Nevěděl jsem, co se děje. Hladina rybníka se začala hýbat, země se začala třást, něco se děje, ale pořád nevím, co. Čekal jsem, jestli se to neuklidní. Slyším hluk, nevím co to je, ale pořád se to blíží, je to čím dál blíž. Rozhodl jsem se vzít nohy na ramena a utíkat domů. Ačkoliv jsem utíkal, co mi moje hubené nohy dovolily, pořád se to blížilo. Nešlo tomu utéci. Blížil jsem se k domu. Už mě čekalo přeběhnout pouze jednu lávku přes potůček a jedny schody na terasu. Zakopl jsem před schody. Myslel jsem si, že už je po mně. Byl jsem přimáčklý na schodech, a koukal jsem na oblohu. Najednou jsem něco spatřil. Z dálky to vypadalo jako vrtulník, ale nemohl jsem to bezpečně rozpoznat. Nebyl nijak označen, ani nijak nesvítil, nebo neblikal. Jako správného kluka s fantazií mě hned mě napadlo, že nad naší zahradou krouží mimozemšťané ve své vesmírné lodi, zatím jsem nikdy neměl důvod věřit v jejich existenci. Létající předmět tancoval na obloze, jakoby nevěděl co dál. Vzpomněl jsem si na jeden film. Takhle přesto to vypadalo, když na naši rodnou planetu Zemi začala invaze jiné rasy z vesmíru a „skenovaly“ nás. Nevěřil jsem tomu. Nechápal jsem, co se děje, ale hluk, který neznámý předmět na obloze vydával, byl nesnesitelný. Zpozoroval jsem psa, který byl přikrčený na stěnu v boudě a ani se nehnul, vypadal jako mrtvý. Nějakým divným způsobem to působilo na zvířata, vyvolávalo to v nich strach, ale nikdy se asi nedozvím, co a proč to přesně způsobovalo. Pak si už jen pamatuji, jak jsem usnul - asi neusnul - spíše jsem upadl do bezvědomí.

Ráno mě probudil ostrý sluneční svit, nebylo divu, když bylo už po obědě. Byl jsem se zmatený a celý zlámaný, jako by mě snad něco převálcovalo, nějaký velký stroj. Vše, co se v noci stalo, jsem si pamatoval, ale nevěděl jsem, jestli to byla pravda, nebo jen pouhý sen.


17.02.2013

I love NY

Není jednoduché se zdát své zaryté až stereotypní jistoty, ale on to dokázal. Už jako malý, už jako premiant páté třídy měl svůj malý sen. Zatímco všichni jeho vrstevníci a kamarádi toužili po Bioniclech a beybladech, tak on si žil ve své pohádce. Neměl potřebu ji někomu vyprávět, ani ji s nikým sdílet, protože moc dobře věděl, že by stejně nebyl pochopen.

Když dovršil svého maturitního vysvědčení, rozplakal se. Konečně si mohl splnit svůj malinký sen – odjet a žít si svůj malinkatý život. Vůbec mu nevadilo, že strávil 4 roky na gymnáziu učením se věcí, které nechtěl znát, ale chtěl být připraven.

Nemohl se dočkat. Celý život si ve svých snech plánoval všechny detaily svého nastávajícího a dokonalého života, ačkoliv svým přátelům říkal, že žádné sny nemá a nikdy také neměl. Jako dítě si k narozeninám nikdy nic nepřál – od babiček dostával peníze, které si šetřil na svůj nový život. Za těch pár let měl dost peněz na to, aby si mohl koupit letenku a mít několik dolarů s sebou. Nepočítal s tím a ani nechtěl, aby mu rodiče nějaké peníze dali.

NY Manhattan je skvělé místo – žije tu dost lidí na to, abych se ztratil v davu, žije tu dost lidí, abych nikdy nebyl sám.

Pracuji v jednom místním malém bufetu a pravidelným návštěvníkům nosím snídani. Sice si jako číšník moc nevydělám, ale svoji práci miluji. Žiji v malém bytu s úžasným výhledem na město. Chodím se skvělou Američankou s dlouhými blonďatými vlasy a dokonalou postavou.

Život je moc krátký na to, aby byl obyčejný.


17.02.2013

Soulmate

Po celý život chceš najít osobu, která bude odlišná od ostatních. Aby si s ní mohl mluvit celé hodiny a nikdy se nenudit. Aby si jí mohl říci cokoliv a nikdy nebýt souzen. Takový člověk je tvůj přítel, tvůj nejlepší přítel. Nikdy ho nenech odejít.


17.02.2013

Rozhovor se smrtí

„Kde to jsem?“ - pomyslela si vystrašená dívka. „Neboj, není čeho se bát, nic se ti nestane“ – ozvalo se z povzdálí, mužským hlasem. Dívku to moc neuklidnilo, jen přesvědčilo o tom, že se vyskytla na místě, které vůbec nezná a kde by být neměla. Bylo jí jasné, že se tam odsud musí dostat, ale jak? Všude byla úplná tma, neviděla si ani na špičky nohou. Dívku přepadl ještě větší strach. Bezmocně a hystericky začala mávat rukama kolem sebe v domnění, že jí chce někdo ublížit. „Uklidni se, nikdo ti neublíží“ – zase ten příjemný mužský hlas. Dívka se bezhlavě rozeběhla, plná strachu, nevěděla, co jiného má dělat. O něco zakopla. Dívka začala křičet bolestí, asi si zlomila nohu. Nemohla se postavit, cítila, jak jí po noze teče krev. Dívka upadla do hlubokého bezvědomí.

Uběhlo několik hodin. Dívka se probouzí ve své posteli, úplně zapomněla, co se jí stalo. Když viděla, že má poraněnou nohu, nedokázala si to vysvětlit, myslela si, že to byl jen hloupý sen, kterých má poslední dobou mnoho, z nadměrné práce. Poraněnou nohu měla ošetřenou, někdo se o ní staral, ale kdo? Vždyť ve svém bytě bydlí sama. Chtěla se zvednou a podívat se z okna, ale nešlo to. Neměla vůbec sílu. Dívky se zase zmocnil strach, pomalu jí docházelo, že to asi nebyl jen sen. Nevěda, co má dělat.

Najednou všechna světla v bytě zhasla. Ve světě za okny padl hluboký večer. Jen večerní lampy, které venku svítili, byli jediným zdrojem světla. Byli slyšet kroky.

„Někdo jde“ – pomyslela si dívka.

„Prosím ne, dám vám vše, co budete chtít. Jen mi prosím neubližujte.“ - křičí dívka. Bylo slyšet, jak někdo pomalu otevírá dveře. Dívka ztuhla strachem, nevěděla, co se budu dít.

„Uvolněte se, konečně“ – ozvalo se, zase tím příjemným mužským hlasem. Dívka viděla siluetu muže, jak nad ní stojí.

„Kdo jste?“ – ptala se.

„Já jsem váš anděl smrti“ - odpověděla silueta.

„A právě teď se nacházíte na rozcestí mezi životem a smrtí. Já jsem váš průvodce cestou smrti. Pokud se vydáte na opačnou stranu, mě už nebudete potřebovat. Ale to nejtěžší – rozhodnutí – je jen na vás.“ – Vysvětluje anděl dívce.

Ta však měla spoustu otázek, na které chtěla znát odpověď - „Co mám s nohou a proč se mi zdál ten sen?“.

„Veroniko, žádný sen se vám nezdál. Čím víc tu strávíte času, tím víc se na vás ukáže, co se vám ve skutečnosti stalo. Měla jste těžkou bouřačku a ve skutečnosti ležíte na silnice vedle svého auta s velice těžkými poraněnými a lékaři se vás snaží marně zachránit. Proto se nemůžete hýbat. Za chvíli se na vás projeví další zranění, je čas se rozhodnout.“

„Odkud znáte moje jméno? A jak já můžu ovlivnit, jestli zemřu nebo budu žít dál?“ – Dívka nepřestávala klást své otázky.

„Jsem tvůj anděl a vím o celém tvém životě, tak musím znát tvoje jméno. Vím, že to není jednoduché, ale každý se může rozhodnout, jestli žít dál, nebo zemřít, pokud neumíráte vlastním zaviněním. Jela jste do práce, jako každý den, ale naboural do vás nezodpovědný řidič, který usnul za volantem. Vzpomínáte si, jak jste jela v autě?“ – Anděly se krátí čas. Dívka by se měla již rozhodnout, nebo nebude cesty zpět.

„Chci žít dál, ale nevím, jak to ovlivním právě já? Nevzpomínám si na nic, v uplynulých několika hodinách.“ – Veronika konečně řekla, to co chtěl anděl slyšet.

„Je to jednoduché, stačí aby ses uvolnila, zavřela oči a na ničem nepřemýšlela. Pak už si jen stačí dokola opakovat: chci žít dál, chci žít dál… Věř mi. Nezapomeň, že jakmile otevřeš oči, zmocní se tě bolest, protože se probudíš ve skutečném světě s těžkými zraněními.“ - Jakmile to anděl dořekl, Veronika se zalekla, ale by ochotná to přesto vyzkoušet.

Přesně, jak anděl říkal. Veronika se probudila na silnici vedle svého rozdrceného auta. Nemohla se hýbat. Nohy měla celé obmotané fáčem a pomalu tam bylo vidět, jak prosakuje krev. Nemohla hýbat ani rukama. Strašně jí bolela hlava. I přesto všechno, byla šťastná, protože našla tu správnou cestu a nebála se po ní jít.

Srážka s nezodpovědným řidičem jí poznamenala na celý život. Díky skvělé práci lékařů nepřišla o nohy ani o ruce. Nikdy ale nezapomene tu bolest a nikdy se to vše úplně nezahojí. Ale Veronika žije dále svůj spokojený život se svojí rodinou.


17.02.2013

Balada o neobyčejném dnu

Začal nový den a ambiciózní mladík se probudil do nového, však studeného rána. Ani hlavu z peřiny vytáhnout nechtěl, ale ruka jeho zuřící matky byla silnější. Den byl hnedka lepší, když jedním rozespalým okem viděl, na stole připravené a ještě teplé, kafe s chlebem namazaným čokoládou. S chutí zasedl ke stolu a pustil se do připravené snídaně. Den předtím měl jeho taťka oslavu narozenin a mladík nemohl zapomenout, že v lednici jsou ještě schované dobré, domácí buchty. Neváhal a rozeběhl se k velkému, bílému stroji. Ani nevěděl jak, a snědl hned několik kousků buchty s narůžovělým krémem, kterou včera přivezla babička.

Mladík věděl, že má před sebou velký den, ale v žádném případě ani netušil, co vše ho čeká. Jeho ochotná a vstřícná matka ho dovezla až na autobusové nádraží, kde v podstatě jen na něj a na jeho doprovod, čekal připravený autobus jedoucí přímo do světa. V autobuse si vybral příjemné místo. Nečekal, že to půjde vše tak snadno. Kousek od něj si sedla mladá, půvabná a na první pohled příjemná dívka. Byla o několik let starší než on. Mladíkovi bylo hned jasné, že z koukání z okna nic nebude. Nasadil si sluchátka a snažil se dělat, jako že se nic neděje, přitom z dívky nemohl sundat oči. Honilo se mu v hlavě stovky otázek, třeba kam dívka jede a proč tam jede, jestli má radši modrou nebo černou barvu. Dívka se sehnula pro něco do tašky, k nemalému překvapení vytáhla netbook a sluchátka. K dokonalému obrazu o dívce ještě přidalo to, že vytáhla z kapsy HD2. Po chvilce nevěděla, co má programovat dříve, jestli koukat na film, nebo odepisovat kamarádkám nebo snad kamarádům na icq, nebo si jen volat tatínkem. Bylo toho hodně. Mladík ale už asi tušil, co si o má o dívce myslet a kouzlo z neznámého opadlo.

Opravdu překvapením bylo, když do autobusu nastoupila nepříjemná postarší žena, a křičela: „DOBRÝ DEN, KOTROLA LÍSTKŮ, PROSÍM PŘIPRAVTE SI JE“. Mladík jsi myslel, že něco takového je dnes už jen v pohádkách a černobílých filmech, ale jak se zdá, mýlil se. Naštěstí jízdenku nevyhodil, proto ani nebyl problém, si jí vyndat z kapsy a paní revizorce udělat radost.

Celý zbytek dne probíhal očekávaně. Jeho nervy ustáli vše, co mu život připravil. Ačkoliv byl v ten den životem několikrát profackován a vše neproběhlo, tak by si představoval, ale nejde udělat vše na 100%. S tím se musí smířit každý.


17.02.2013

Skutečnost, nebo fikce?

Na obloze zářivě svítil úplněk zimního měsíce, v dálce byl slyšet štěkot nervózních psů a já jsem se klidně procházel po probouzející se zahrádce. Ani nevím co jsem tam dělal, snad hledal svojí dávno ztracenou hrdost.

Jen tak jsem si seděl na staré a ošumělé lavičce, ještě po svojí babičce. Lavička byla už trochu nepohodlná, však svůj účel plnila skvěle, a proto mému otci bylo líto, vyhodit poslední památku na svojí nedávno zemřelou maminku. Byla to skvělá a dobročinná žena, nepřátele neměla, všichni jí měli rádi. Troufám si ji přirovnat k bezchybné babičce, jak ji popisuje Božena Němcová.

Naše zahrada byla velká, byla přesně taková, o které jsem vždy snil. Skrývala v sobě hodně tajemství a vždy dokázala něčím překvapit. Oblíbil jsem si tam jednu ježčí rodinku, pořád jsem je v létě sledoval a nosil jsem jim všelijaký hmyzí dobroty… Jen doufám, že se dobře zazimovali, protože letošní zima, byla neuvěřitelně dlouhá a krutá.

Procházel jsem zahradou růží. Teď ke konci zimy to tu nevypadá zrovna dvakrát nejlíp. Růže, které zde rostou jsou už staré a potřebovali by obměnit, nikomu se do toho ale nechce. Došel jsem k rybníku, který se rozkládal na paloučku v lese. Na tomto místě jsem trávil spoustu čase. Nevím proč, ale měl jsem to tu rád, ať už byla zima, nebo krásné slunečné počasí. Vždy jsem se tu skvěle odreagoval, měl jsem tu svůj klid a spoustu času si srovnat své myšlenky v hlavě.  Rád sedím na obrovském kameni a smáčím si nohy v rybníku. Nikdy nezapomenu s sebou vzít něco i pro rybičky, které zde žijí. Úplně nejraději mají žížaly, ale ty jsou potřeba na zahradě.

Nějak jsem se u rybníka zapomněl. Čas se mohl pohybovat kolem jedné hodiny ráno. Nikdy nezapomenu co se tam stalo a co jsem viděl.

Jak jsem si přehrával v hlavě předešlí den, vůbec jsem nevnímal okolí. Nemohl jsem si, ale nevšimnout, že všechno ztichlo. Sovy přestali houkat, psi přestali výt. Zalekl jsem se, to se ještě nikdy nestalo. To ticho bylo hrozně deprimující, asi jsem se začal bát. Nevěděl jsem co se děje. Hladina rybníka za začala hýbat, země se začala třást, něco se děle, ale pořád nevím co. Čekal jsem, jestli se to neuklidní. Slyším hluk, nevím co to je, ale pořád se to blíží, je to čím dál blíž. Rozhodl jsem se vzít nohy na ramena a utíkat domů. Ačkoliv jsem utíkal co to šlo, pořád se to blížilo. Nešlo tomu utéci. Blížil jsem se k domu. Už mě čekalo přeběhnou jednu lávku přes potůček a jedny schody na terasu. Zakopl jsem u schodů. Myslel jsem si že už je po mě. Byl jsem přimáčklí na schodech, a koukal jsem na oblohu. Najednou jsem něco spatřil. Z dálky to vypadalo jako vrtulník, ale nemohl jsem to bezpečně rozpoznat. Nebyl nijak označen, ani nijak nesvítil, nebo neblikal. Hned mě napadlo, že se na naší zahradu přilétli podívat mimozemšťané, ale nikdy jsem neměl důvod věřit v jejich existenci. Létající předmět tancoval  na obloze, jakoby nevěděl co dál. Vzpomněl jsme si na jeden film. Takhle přesto to vypadalo, když na Zemi začala invaze, jiné rasy z vesmíru a chtěli nás „skenovat“. Nevěřil jsem tomu, nechápal jsem co se děje, ale hluk, který neznámí předmět na obloze vydával, byl nesnesitelný. Zpozoroval jsem psa, který byl přikrčený na stěnu v boudě a ani se nehnul, vypadal jako mrtví. Nějakým divným způsobem to působilo na zvířata, vyvolávalo to v nich strach, ale nikdy se asi nedozvím co se přesně dělo. Pak si už jen pamatuji, jak jsem usnul, né usnul, spíše jsem upadl do bezvědomí.

Ráno mě probudil ostrý sluneční svit, nebylo divu, když bylo už po obědě. Byl jsem se zmatený a celý zlámaný, přeci jen spánek na schodech, není moc příjemný.Vše co se v noci stalo jsem si pamatoval, ale nevěděl jsem jestli to byla pravda, nebo jen pouhý sen.


17.02.2013

Všední, nevšední den

Všechno to začalo jednou v jedné ošumtělé kavárně. Mladý můž jménem Pavel Světlý usedl ke stolu daleko od všech lidí. Mladý muž si objednal šálek dobré vídenské kávy. Vypadal dost rozrušeně a nervózně. Neustále se rozhlížel, jakoby snad někoho hledal.

Po chvilce neustálého hledání se Pavel rozhodl dopít své výborné kafe. V tom k mladíkovi přisedl postarší muž. Pavel se zalekl. Postarší muž se rozhlédl a pousmál se, chvilku počkal a začal něco mladíkovi šeptat do ucha. Starší muž nasadil tvrdý pohled a odešel. Pavel se bál. Nevěděl co má dělat. Nakonec rychle odešel bez placení, zpátky do tmavých a nehostiných ulic.

Na mladíkovi bylo vidět, jak je rozpačitý a nervózní, to prozrazovali kapky potu stékají po čele a jeho roztržitá chůze. Toho si však povšimnul místní komisař Dlouhý, ten neváhal a vydal se ho sledovat, aby zjistil, jestli mladík má jen špatný den, nebo se do něčeho zamotal.

Začíná dlouhá pátrací akce v opuštěném skladišti. Mezi kartonem a krabicemi komisař uviděl další lidi. Dva Ta končí v  urostlí mladíci nosili velké balíky s bílím přáškem. Komisaři hned bylo jasné, že se jedná o drogy. Komisař Dlouhý nechtěl nic nechat náhodě. Snažil se dostat blíže. Zajímalo ho co mladík Pavel zde pohledává. Komisař nemusel čekat dlouho. Mladík vystupuje jako vůdce lidí pracují v této továrně. Pavel si stoupl na vysokou betonovou desku, kde ho všichni zdraví a volá do davu: „Blíží se den, kdy se staneme, největší továrnou na drogy co kdy toto město a tento stát zažil. Pak už všechno bude snadné. Přestaneme mít mít osobní problémy a všichni budou moct žít spokojený život. Ať už jako prezident Ruska či USA nebo jako spokojený milující manžel se spousty dětmi.“

Chvilka ticha. Najednou všichni začali jásat a tleskat. „Budueme žít lepší život.“ Bouřlivě a horlivě křičí. Policista nevěří svím očím a uším. Snaží se místo co nejvíce zapamatovat.

Nastal večer a Pavel se vrací domu. Bylo na něm zdát, že si vzal omamný prášek, který se podepsal na jeho chůzi. Motal se v temných uličkách Prahy, jakobi snad ani nevěděl kde má domov. Nikdo s kolemdocích si ho nevšímal, jakoby byli zvyklí.

Po několika minutách bloudění v Praze se mladík dostal k na Leninovu ulici k patrovému domu. Na mladíkovi bylo vidět, že to tu zná, ale přesto váhá. Pavel vstoupil po zhasnutí červené kontrolky do výtahu. Vůbec nic nevnímal. Ani to, že výtah už zastavil. Probudil ho však po několika vteřinách hlasitý výstřel. „Bang“ To uslyšel i komisař, ten neváhá a sprintuje s pistolí v ruce do prvního patra domu na Leninovi ulici. Spatří muže v černém. Byl to známý, celosvětově hledaný mafián, tedy šepatající muž z kavárny. Jediné štěstí bylo, že se dealer netrefil. „Ruce nahoru nebo budeš litovat, že jses narodil.“ Trošku s nadsázkou zařve Dlouhý. Najednou z výtahu vypadne Pavel celý zmatený. Má šok. Neví co se děje a už vůbec nevěděl kde se ve výtahu vzala ta díra od projektilu. Strašně se leknul, i když měl zpomalené reakce z návykové látky.

Když už je po všem, přiběhne komisaři napomoc celá posádka ozbrojených policistů, připravená zatknout oba výtržníky. Ale podařilo se zmocnit jen mladého Pavla, protože mafián vyskočil z okna a jedinou stopu, kterou po sobě zanechal byla nábojnice.

Celý život komisaři Dlouhému vrtá hlavou, že měl takové štěstí, že si všimnul jednoho dne mladíka, který se motal kolem velice nebezpečné věci. Teď už sedí z vlastní blbosti pět let za mřížemi, místo toho, aby třeba pilně studoval. Každý má jiný život, každý má jiný osud,… ale ne vždy každý s ním dobře hospodaří.