JSifalda's tales

Sedí na břehu rozbouřeného moře, vítr si jí hraje s vlasy a počítá čas. Nikdo jí nerozumí – byla svá. Chtěla by jen být mrcha a namyšlená, takový lidi mají prý bezstarostný svět.

Zvedla své nahé tělo. Nikdo neví, snad jen to je dar od boha – byla krásná. Chtěla být jen hubená, že prý tací lidi mají lehčí život.

Udělala jen pár kroků. Namířila si to k dřevěnému molu, několik metrů od svých pohozených šatů. Nikdo nevěděl, kde všechno to vzala – byla majetná. Chtěla by mít jen tolik, kolik potřebuje, že prý takovým lidem nikdo nezávidí.

Postavila se na okraj mola, zavřela oči, zvedla a roztáhla ruce. „Miloval si mě, ale já ti ublížila“ rozpačitě řekla. Všichni ji chtěli, všichni chtěli být v její blízkosti, všichni ji chtěli - slyšet se smát. Ale ona chtěla jen jednoho, že prý pak bude šťastná.

Upustila kapku slzy. „Sbohem.... světe."