JSifalda's tales

Bylo něco málo předvečer, hrozná tma v jinak sluneční letní den.  Na obloze, v nebi, si to rozdávali bohové. Hromy, blesky dokonale prosvěcovaly i ty nejtemnější kouty na předměstí velkoměsta. Pomalu, ale jistě začínalo pršet. Z nebe padali tak obrovské kapky deště, jakoby snad nějaký obr zaléval svůj květinový záhonek bez kropítka a my lidé, byli jen nějací mravenci. Nikdo by teď nechtěl se jen podívat z okna svého zaprděného apartmánu. Přesto se ona vydalo napříč předměstí.

Se sklopenou hlavou se procházela po hlavní třídě. Na sobě měla jen tmavě hrachovou blůzu, dostatečně dlouhou na to, aby jí zakryla pohublé tělo od ramen až ke kolenům. Přes rameno jí vysela stejnobarevná, hadrová taška, připomínající kabelku pro chudé. Na krku se jí blyštěl stříbrný řetízek s decentním křížkem, měla ho po své babičce, za nic by ho nevyměnila. Na sobě měla ještě a taky poslední kus oděvu – žlutý pršiplášť, ale i kdyby ho neměla, byla by na tom úplně stejně v takovém počasí. Její obličej o ní všechno prozrazoval- promáčené vlasy, zoufalá tvář. Přesto, že jí do tváře padali desítky, ne-li stovky kapek deště, bylo poznat, že brečí. Byla na všechno sama, nevěděla, co má dělat. Děti a manžel jí zemřeli při autonehodě, když se večer vraceli ze školky. Její úspěšná kariéra pro ni už nic neznamenala. Zastavila se na místě, kde se ji její rodina zabila. Z tašky vytáhla granát. Naposledy se se nadechla a granát odjistila. Zvedla ruce a ...

"Zastřelte ji, zastřelte ji" křičeli.