JSifalda's tales

Na obloze zářivě svítil úplněk zimního měsíce, v dálce byl slyšet štěkot nervózních psů a já jsem se klidně procházel po probouzející se zahrádce. Ani nevím, co jsem tam dělal, snad hledal svojí dávno ztracenou hrdost.

Jen tak jsem si seděl na staré a ošumělé lavičce, ještě po svojí babičce. Lavička byla už trochu nepohodlná, však svůj účel plnila skvěle. Navíc – nikdy by můj otec nedovolil, aby kdokoliv tuto starší lavičku vyhodil - byla to poslední památka na jeho nedávno zemřelou maminku. Byla to skvělá a dobročinná žena, nepřátele neměla, všichni jí měli rádi. Troufám si ji přirovnat k bezchybné babičce, přesně jak ji popisuje Božena Němcová ve své knize.

<

p>Naše zahrada byla velká, byla přesně taková, o které jsem vždy snil. Skrývala v sobě hodně tajemství a vždy dokázala něčím překvapit. Oblíbil jsem si tam jednu ježčí rodinku, pořád jsem je v létě sledoval a nosil jsem jim všelijaký hmyzí dobroty… Jen doufám, že se dobře zazimovali, protože letošní zima, byla neuvěřitelně dlouhá a krutá.

Procházel jsem zahradou růží. Teď ke konci zimy to tu nevypadá zrovna dvakrát nejlíp. Růže, které zde rostou, jsou už staré a potřebovali by obměnit, nikomu se do toho ale nechce. Došel jsem k rybníku, který se rozkládal na paloučku v lese. Na tomto místě jsem trávil spoustu času. Nevím proč, ale měl jsem to tu rád, ať už byla zima, nebo krásné slunečné počasí. Vždy jsem se tu skvěle odreagoval, měl jsem tu svůj klid a spoustu času si srovnat své myšlenky v hlavě. Rád sedím na obrovském kameni a smáčím si nohy v rybníku. Nikdy nezapomenu s sebou vzít něco i pro rybičky, které zde chovám. Úplně nejraději mají žížaly, ale ty jsou potřeba na zahradě.

Nějak jsem se u rybníka zapomněl. Čas se mohl pohybovat kolem jedné hodiny ráno. Nikdy nezapomenu, co se tam stalo a co jsem viděl...