JSifalda's tales

Příběhy z postele




Rozhovor se smrtí

„Kde to jsem?“ - pomyslela si vystrašená dívka. „Neboj, není čeho se bát, nic se ti nestane“ – ozvalo se z povzdálí, mužským hlasem. Dívku to moc neuklidnilo, jen přesvědčilo o tom, že se vyskytla na místě, které vůbec nezná a kde by být neměla. Bylo jí jasné, že se tam odsud musí dostat, ale jak? Všude byla úplná tma, neviděla si ani na špičky nohou. Dívku přepadl ještě větší strach. Bezmocně a hystericky začala mávat rukama kolem sebe v domnění, že jí chce někdo ublížit. „Uklidni se, nikdo ti neublíží“ – zase ten příjemný mužský hlas. Dívka se bezhlavě rozeběhla, plná strachu, nevěděla, co jiného má dělat. O něco zakopla. Dívka začala křičet bolestí, asi si zlomila nohu. Nemohla se postavit, cítila, jak jí po noze teče krev. Dívka upadla do hlubokého bezvědomí.

Uběhlo několik hodin. Dívka se probouzí ve své posteli, úplně zapomněla, co se jí stalo. Když viděla, že má poraněnou nohu, nedokázala si to vysvětlit, myslela si, že to byl jen hloupý sen, kterých má poslední dobou mnoho, z nadměrné práce. Poraněnou nohu měla ošetřenou, někdo se o ní staral, ale kdo? Vždyť ve svém bytě bydlí sama. Chtěla se zvednou a podívat se z okna, ale nešlo to. Neměla vůbec sílu. Dívky se zase zmocnil strach, pomalu jí docházelo, že to asi nebyl jen sen. Nevěda, co má dělat.

Najednou všechna světla v bytě zhasla. Ve světě za okny padl hluboký večer. Jen večerní lampy, které venku svítili, byli jediným zdrojem světla. Byli slyšet kroky.

„Někdo jde“ – pomyslela si dívka.

„Prosím ne, dám vám vše, co budete chtít. Jen mi prosím neubližujte.“ - křičí dívka. Bylo slyšet, jak někdo pomalu otevírá dveře. Dívka ztuhla strachem, nevěděla, co se budu dít.

„Uvolněte se, konečně“ – ozvalo se, zase tím příjemným mužským hlasem. Dívka viděla siluetu muže, jak nad ní stojí.

„Kdo jste?“ – ptala se.

„Já jsem váš anděl smrti“ - odpověděla silueta.

„A právě teď se nacházíte na rozcestí mezi životem a smrtí. Já jsem váš průvodce cestou smrti. Pokud se vydáte na opačnou stranu, mě už nebudete potřebovat. Ale to nejtěžší – rozhodnutí – je jen na vás.“ – Vysvětluje anděl dívce.

Ta však měla spoustu otázek, na které chtěla znát odpověď - „Co mám s nohou a proč se mi zdál ten sen?“.

„Veroniko, žádný sen se vám nezdál. Čím víc tu strávíte času, tím víc se na vás ukáže, co se vám ve skutečnosti stalo. Měla jste těžkou bouřačku a ve skutečnosti ležíte na silnice vedle svého auta s velice těžkými poraněnými a lékaři se vás snaží marně zachránit. Proto se nemůžete hýbat. Za chvíli se na vás projeví další zranění, je čas se rozhodnout.“

„Odkud znáte moje jméno? A jak já můžu ovlivnit, jestli zemřu nebo budu žít dál?“ – Dívka nepřestávala klást své otázky.

„Jsem tvůj anděl a vím o celém tvém životě, tak musím znát tvoje jméno. Vím, že to není jednoduché, ale každý se může rozhodnout, jestli žít dál, nebo zemřít, pokud neumíráte vlastním zaviněním. Jela jste do práce, jako každý den, ale naboural do vás nezodpovědný řidič, který usnul za volantem. Vzpomínáte si, jak jste jela v autě?“ – Anděly se krátí čas. Dívka by se měla již rozhodnout, nebo nebude cesty zpět.

„Chci žít dál, ale nevím, jak to ovlivním právě já? Nevzpomínám si na nic, v uplynulých několika hodinách.“ – Veronika konečně řekla, to co chtěl anděl slyšet.

„Je to jednoduché, stačí aby ses uvolnila, zavřela oči a na ničem nepřemýšlela. Pak už si jen stačí dokola opakovat: chci žít dál, chci žít dál… Věř mi. Nezapomeň, že jakmile otevřeš oči, zmocní se tě bolest, protože se probudíš ve skutečném světě s těžkými zraněními.“ - Jakmile to anděl dořekl, Veronika se zalekla, ale by ochotná to přesto vyzkoušet.

Přesně, jak anděl říkal. Veronika se probudila na silnici vedle svého rozdrceného auta. Nemohla se hýbat. Nohy měla celé obmotané fáčem a pomalu tam bylo vidět, jak prosakuje krev. Nemohla hýbat ani rukama. Strašně jí bolela hlava. I přesto všechno, byla šťastná, protože našla tu správnou cestu a nebála se po ní jít.

Srážka s nezodpovědným řidičem jí poznamenala na celý život. Díky skvělé práci lékařů nepřišla o nohy ani o ruce. Nikdy ale nezapomene tu bolest a nikdy se to vše úplně nezahojí. Ale Veronika žije dále svůj spokojený život se svojí rodinou.

17.02.2013 at 14:35:39