JSifalda's tales

„Davídku, pojď ke mně“ zvolal děda na svého osmiletého vnoučka. David, jeho vnouček, se rozběhl k dědovi a sedl se mu na klín. „Víš, jsem už hodně starý, ale ještě předtím, než odejdu z tohoto světa, bych se s tebou chtěl podělit o jeden příběh.“ Davídek na to nic neopověděl. Mrzelo ho to, jak děda mluvil, ale moc si přál, aby mu vyprávěl svůj příběh.

„Sedí se ti pohodlně? Můj příběh bude dlouhý.“ navázal děda.

„Před dávnými lety, když slunce ještě vycházelo na západě, to jsem byl ještě mladý a pohledný kluk, jsem seděl na verandě tatínkova obchodu s loveckými zbraněmi. Teprve se rozednívalo a já jsem měl mnoho každodenních povinností - musel jsem otevřít obchod, do výlohy dát zbraně, zamést verandu a čekat na obchodníka, který měl dovést nové zboží. Všechno jsem měl již hotové, jen obchodník, jistý pan ze severu – Skoty – se jmenoval, pořád ještě nedorazil a to už měl třičtvrtě hodiny zpoždění. Dělalo mi to velké starosti, protože obchod jsem měl každou chvíli otevřít a já jsem stále neměl zboží, které jsem si objednal a na které zákazníci čekali. Nezbývalo mi než posílat zákazníky domů a prosit je, aby si přišli pro své zboží druhý den. Po dvou hodinách přišel tatínek a oznámil mi, ať zavřu obchod, že tam jsem dnes zbytečně. „Jak to?“ domáhal jsem se vysvětlení. Tatínek mi dlouho odmítal cokoliv říci, ale nakonec jsem ho přemluvil: „Ve vedlejší vesnici Greenwestu byl přepaden konvoj a dva lidé při tom zemřeli. Útočníci nebyli stále dopadeni.“. Došlo mi, že své zboží již nedostaneme. Jako každý kluk v mém věku jsem byl trochu naivní a proto jsem se rozhodl, že obchod sice zavřu, ale posadím se na verandě a budu čekat, kdyby náhodou Skoty dorazil.

Byl horký den a sluníčko mi pražilo přímo do obličeje. Svůj klobouk jsem si proto nasadil tak, aby mi slunce nesvítilo do očí, nohy jsem si opřel o dřevěné zábradlí tak, abych je měl nad úrovní hlavy. Asi jsem na chvíli usnul, už si to nevybavuji přesně, ale moc dobře si pamatuji, jak jsem uslyšel zaržát koně a někoho, jak z něj seskakuje. Nejdříve mi blesklo hlavou, že to určitě bude Skoty, ale on nikdy přeci nejezdí na koni?! Nedokázal jsem se ani pohnout. V hlavě mi běhalo tisíce scénářů toho, co by se teď mohlo semlít. A ten záhadný muž se zatím pořád blížil ke mně. Měl jsem z toho trochu strach vzhledem k tomu, že ve vedlejší vesnici, která je necelou hodinu cesty na koni odsud, byli zavražděni dva lidé a ten člověk přede mnou, kráčející ke mně, mohl být klidně jejich vrah. Už jsem měl připravený plán, jak opatrně vytáhnu svůj nůž z kapsy u svých kalhot a po tom záhadném muži skočím. Neměl by šanci, protože by to nečekal, ale on mě předběhl. Cítil jsem, jak mi něco tvrdého, kruhového tvaru, zaryl do žeber. Následně jsem uslyšel cvaknutí. Byla to zbraň, kterou ten muž právě odjistil. Hrubým hlasem, přesto decentně mi řekl: „Vstávej lenochu“. Dal si záležet na tom, aby nepřivolával pozornost lidí žijících kolem. Chtěl bych říci, že jsem neměl strach a že jsem byl úplně klidný, ale v tu chvíli jsem si myslel, že to bylo naposledy, co jsem vydechl. Ještě předtím, než jsem stihl cokoliv říci, jsem uslyšel: „Mám pro tebe práci.“. Jako by si ten muž byl jistý tím, že nespím a že mu nic nemůžu udělat. Pravda, co bych mu mohl udělat? Zastřelil by mě hned, jakmile bych se pohnul.

Cítil jsem chlad a stále se opakující a zrychlující se: „Tsššt, tššt, tšsss“. Došlo mi, že už nejsem na verandě ve svém rodném městečku Southsun, ale v právě se rozjíždějícím vlaku. Příšerně mě bolela hlava, pravý spánek. „Ten mizera mě musel něčím praštit. Nejspíše tím revolverem, který jsem měl zarytý v hrudi.“ pomyslel jsem si tenkrát. Začal jsem zjišťovat v jaké situaci vlastně jsem. Byl jsem pravděpodobně v prázdném dobytkářském vagonu vlaku, který jel odněkud někam. Nemohl jsem se hýbat – ruce i nohy jsem měl svázané na fest. Vagon měl jedno jediné okno, kterým dopadal dovnitř měsíční svit a já jsem měl alespoň malou představu o tom, co kolem sebe mám – nebylo to nic. Vrtěl jsem se a všelijak jsem si snažil rozvázat ruce a následně i nohy. Nemělo to ale žádný smysl. Nezbývalo mi nic jiného, než se uklidnit a čekat, až vlak zastaví a někdo si pro mě přijde.

Asi po dvou hodinách cesty se zdálo, že vlak zpomaluje. V tu chvíli jsem měl v hlavě jedinou myšlenku a to vztek sám na sebe. Za tak dlouho cestu jsem nebyl schopný vymyslet žádný plán úniku. Nenapadlo mě zhola nic. Vrata na boku vagónu se otevřela. Nic jsem ale neviděl, byl jsem oslněn září světla. Na vlak naskočili dva chlápci a začali mě svlékat. Ani se neobtěžovali mi rozvázat ruce a nohy, prostě to ze mě všechno strhli. Světlo, které mi znemožňovalo vidět, co se kolem mě děje, zhaslo. Ležel jsem v tom vagonu úplně nahý. Okolo vládlo naprosté ticho, pouze v dálce bylo slyšet vytí vlků. Netušil jsem, co se dál bude dít. Slyšel jsem kroky. V dálce jsem viděl siluetu muže, která se stále přibližovala. Všiml jsem si, že něco drží v ruce. Vypadalo to jako nějaký kus hadru. Do mých uší dolehl mně povědomým hlasem rozkaz: „Tohle si oblékni“. A vedle mě dopadly dámské šaty. V tu chvíli bych to udělal velice rád, byla mi hrozná zima. Ale já jsem byl stále svázaný a nemohl jsem se hnout. Chtěl jsem to říci, ale nemohl jsem. Tolik adrenalinu v krvi mi to prostě neumožnilo. Místo toho se mi v hlavě honilo neskutečně mnoho myšlenek. Stále jsem ani netušil, co po mně můžou chtít. Neměl jsem nic. Otec sice vlastnil lukrativní obchod, ale kdyby chtěli zlato nebo peníze tak obchod vykradou a mě nechají být. Bylo jasné, že o to jim nejde. „Baannng“ ozval se výstřel. Vlci, kteří byli v dálce slyšet, přestali výt. „Pokud si to okamžitě neoblékneš, tak příští kulka bude patřit tobě.“. V tu chvíli jsme už věděl odkud ten hlas znám. Naposledy jsem ho slyšel na verandě tatínkova obchodu. Patřil onomu záhadnému muži, co mi zaryl revolver do hrudi. Začal jsem se vrtět, snažil jsem se dát nějak najevo, že jsem svázaný a že se nemůžu proto do dámských šatů obléknout. Naštěstí se mi dostalo pochopení: „Vy blbci, rozvažte mu ruce a nohy. Bude je potřebovat.“. Do vagónu naskočil jeden chlápek, pravděpodobně jeden z těch, co mě svlékali, aby mi rozřízl lano, kterým jsem byl svázaný. Chtěl jsem si obléci šaty, které ležely vedle mě, ale nešlo to, byl to dámský korzet. „Jak se mám do toho vejít?!“ pomyslel jsem si. Výhružku muže jsem ale bral vážně. Věděl jsem, že je schopný mě zastřelit, pokud si to neobléknu. Do dnes netuším, jak jsem to mohl zvládnout, ale ten korzet se mi podařilo si obléct. Což bylo taky moje jediné štěstí. „Teď mě moc dobře poslouchej.“ ozvalo se. „Za chvíli dorazíme k hranicím Texasu a Nového Mexika. Je velice pravděpodobné, že nás zastaví šerif nejbližšího města a bude chtít prohledat co s sebou vezeme. Ty si vlezeš do prvního vagonu, který je určen k přepravě hostů a budeš hrát ne moc ukecanou dámu. Do korzetu, který máš ještě určitě značně volný, si nacpeš prachy, které ti dá tady Nick“. Muž ukázal na chlapíka, který mu stál po pravici. „On tam bude celou dobu s tebou a asi ti nemusím připomínat, že pokud nebudeš spolupracovat nebo nebudeš svoji roli hrát dostatečně dobře nebo náš plán vyzradíš šerifovi, že tě zastřelí, že?!“. Na tváři posluhovače, na kterého muž předtím ukázal, byl vidět úsměv. „Pravděpodobně to udělá velice rád“ pomyslel jsem si. Nemělo cenu klást odpor.

Chvíle pravdy byla tu. Vlak se zastavil. Z venku bylo slyšet dokola opakující se upozornění strážníků „Hraniční kontrola“ a  štěkot jejich služebních psů. Naštěstí po nás nechtěli, abychom vystoupili. Z mé mužské naivní chůze by bylo hned poznat, že nejsem ten, na koho si hraji. „Bangg“ ozval se výstřel a šerif, který právě vstoupil do vagónu, stihl říci pouze: „Dobrý večer“ , dopadl na zem. Byl jsem zděšen. Strážníci, kteří byli venku, nevěděli co se děje. Snažili se dostat do vagonu, ale to se jim nepodařilo. Záhadný muž rychle zavřel dveře a začal po strážnících střílet. Jeho posluhovači se přidali a začali střílet z oken vagonu. Spousta strážníků venku zemřela. Seděl jsem na zadku v jednom z kupé a nedokázal jsem se ani hnout. Na takové situace jsem nebyl připravený. Myslel jsem, že ten večer zemřu. Jeden z posluhovačů to schytal - přímo do hlavy. Ani jsem nedokázal z jeho roztrhaného obličeje poznat, zda to byl ten, kdo mě měl hlídat. V tu chvíli jsem ucítil svoji šanci. Druhý posluhovač, který byl se mnou v kupé, měl spoustu starostí s tím, aby to neschytal taky a aby se trefil do dalších ze strážníků, kteří se snažili dostat dovnitř. Zvedl jsem se a začal jsem utíkat uličkou vagónu a přitom jsem se snažil vyhnout se všem kulkám, které létali kolem mě. Nebylo to jednoduché běžet v šatech. Z korzetu se mi ztrácely peníze. Doběhl jsem nakonec uličky. Chtěl jsem otevřít dveře, abych mohl vyskočit z vagonu, ale nedařilo se mi to - zámek byl zničený. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Hledal jsem řešení, jak se mám dostat z té situace. Všiml jsem si, že šerif, který ležel bezvládně na zemi, stále dýchá. „Co teď?“ říkal jsem si. Sklonil jsem se k šerifovi, ale nevěděl jsem, co mám dělat. Kurzy první pomoci mě ve škole nebavily. Z ramene mu vytekla spousta krve. Výstřely pomalu klesaly na intenzitě. Podíval jsem se z okna vagonu. V tu chvíli se ozval další výstřel. Otočil jsem se a vidím jak záhadný muž, který má svou zbraň namířenou na mne, padá k zemi. Hrstce strážníků, kteří přežili, se podařilo dostat dovnitř a zabezpečit vagon. Druhého posluhovače na místě popravili.

Šerif mi zachránil život. Ačkoliv nakonec sám zemřel – ztratil příliš mnoho krve. Do dnes nevím, proč to udělal. Pravděpodobně uvěřil tomu, že jsem dáma.“

„A dědo, co se stalo s těmi penězi, co jsi měl u sebe?“

„Dlouho jsem uvažoval nad tím, že si je nechám, ale nebylo by to správné, nakonec jsem se rozhodl, že je věnuji rodině zemřelého hrdiny, který mi zachránil život.“

„Teď už ale musíme jít spát.“

„Dobrou noc, Davídku.“