JSifalda's tales

Příběhy z postele




Skutečnost, nebo fikce?

Na obloze zářivě svítil úplněk zimního měsíce, v dálce byl slyšet štěkot nervózních psů a já jsem se klidně procházel po probouzející se zahrádce. Ani nevím co jsem tam dělal, snad hledal svojí dávno ztracenou hrdost.

Jen tak jsem si seděl na staré a ošumělé lavičce, ještě po svojí babičce. Lavička byla už trochu nepohodlná, však svůj účel plnila skvěle, a proto mému otci bylo líto, vyhodit poslední památku na svojí nedávno zemřelou maminku. Byla to skvělá a dobročinná žena, nepřátele neměla, všichni jí měli rádi. Troufám si ji přirovnat k bezchybné babičce, jak ji popisuje Božena Němcová.

Naše zahrada byla velká, byla přesně taková, o které jsem vždy snil. Skrývala v sobě hodně tajemství a vždy dokázala něčím překvapit. Oblíbil jsem si tam jednu ježčí rodinku, pořád jsem je v létě sledoval a nosil jsem jim všelijaký hmyzí dobroty… Jen doufám, že se dobře zazimovali, protože letošní zima, byla neuvěřitelně dlouhá a krutá.

Procházel jsem zahradou růží. Teď ke konci zimy to tu nevypadá zrovna dvakrát nejlíp. Růže, které zde rostou jsou už staré a potřebovali by obměnit, nikomu se do toho ale nechce. Došel jsem k rybníku, který se rozkládal na paloučku v lese. Na tomto místě jsem trávil spoustu čase. Nevím proč, ale měl jsem to tu rád, ať už byla zima, nebo krásné slunečné počasí. Vždy jsem se tu skvěle odreagoval, měl jsem tu svůj klid a spoustu času si srovnat své myšlenky v hlavě.  Rád sedím na obrovském kameni a smáčím si nohy v rybníku. Nikdy nezapomenu s sebou vzít něco i pro rybičky, které zde žijí. Úplně nejraději mají žížaly, ale ty jsou potřeba na zahradě.

Nějak jsem se u rybníka zapomněl. Čas se mohl pohybovat kolem jedné hodiny ráno. Nikdy nezapomenu co se tam stalo a co jsem viděl.

Jak jsem si přehrával v hlavě předešlí den, vůbec jsem nevnímal okolí. Nemohl jsem si, ale nevšimnout, že všechno ztichlo. Sovy přestali houkat, psi přestali výt. Zalekl jsem se, to se ještě nikdy nestalo. To ticho bylo hrozně deprimující, asi jsem se začal bát. Nevěděl jsem co se děje. Hladina rybníka za začala hýbat, země se začala třást, něco se děle, ale pořád nevím co. Čekal jsem, jestli se to neuklidní. Slyším hluk, nevím co to je, ale pořád se to blíží, je to čím dál blíž. Rozhodl jsem se vzít nohy na ramena a utíkat domů. Ačkoliv jsem utíkal co to šlo, pořád se to blížilo. Nešlo tomu utéci. Blížil jsem se k domu. Už mě čekalo přeběhnou jednu lávku přes potůček a jedny schody na terasu. Zakopl jsem u schodů. Myslel jsem si že už je po mě. Byl jsem přimáčklí na schodech, a koukal jsem na oblohu. Najednou jsem něco spatřil. Z dálky to vypadalo jako vrtulník, ale nemohl jsem to bezpečně rozpoznat. Nebyl nijak označen, ani nijak nesvítil, nebo neblikal. Hned mě napadlo, že se na naší zahradu přilétli podívat mimozemšťané, ale nikdy jsem neměl důvod věřit v jejich existenci. Létající předmět tancoval  na obloze, jakoby nevěděl co dál. Vzpomněl jsme si na jeden film. Takhle přesto to vypadalo, když na Zemi začala invaze, jiné rasy z vesmíru a chtěli nás „skenovat“. Nevěřil jsem tomu, nechápal jsem co se děje, ale hluk, který neznámí předmět na obloze vydával, byl nesnesitelný. Zpozoroval jsem psa, který byl přikrčený na stěnu v boudě a ani se nehnul, vypadal jako mrtví. Nějakým divným způsobem to působilo na zvířata, vyvolávalo to v nich strach, ale nikdy se asi nedozvím co se přesně dělo. Pak si už jen pamatuji, jak jsem usnul, né usnul, spíše jsem upadl do bezvědomí.

Ráno mě probudil ostrý sluneční svit, nebylo divu, když bylo už po obědě. Byl jsem se zmatený a celý zlámaný, přeci jen spánek na schodech, není moc příjemný.Vše co se v noci stalo jsem si pamatoval, ale nevěděl jsem jestli to byla pravda, nebo jen pouhý sen.

17.02.2013 at 14:35:39